Šestý londýnský report: Podivuhodný kopec a další příběhy

Dva měsíce v Londýně utekly znepokojivě bleskovou rychlostí. Znepokojivě z toho důvodu, že i přes stále trvající pocit začátečního rozkoukávání, jsem už v polovině celé stáže. Na jednu stranu je to škoda, na stranu druhou se už docela těším domů. Londýn je frajer mezi městy, moje milá zlatá Stověžatá mi ale už dost silně chybí. Pod vlivem temného mediálního mračna nedávných událostí je mi navíc několikrát do týdne kladeno na srdce, ať „na sebe hlavně dávám pozor, nechodím na akce, kde je hodně lidí, metrem jezdím co nejméně, pokud možno mám být jen doma, ideálně někde v protiatomovém bunkru…“ Ale to jen tak na okraj.

Pátý londýnský report: O dýních a lidech

Slibovala jsem oxfordský report, kvůli nastalé a vůkol panující dýňové atmosféře se ale oxfordské téma odkládá na neurčito. Pohani si rvou vlasy, zaslechnou-li někoho, jak przní jeden z jejich největších svátků pro ně potupným názvem Halloween. Samhain zkrátka dostal nové jméno i nový černo-oranžový outfit a stal se dobrou příležitostí pro opití se v kostýmu piráta nebo zombie. Nakonec… proč ne?

Čtvrtý londýnský report: Jeden měsíc za námi

Už jsme tu měsíc a je to na nás vidět. Nevím, co tu do toho jejich čaje přidávaj, každopádně se pomalu přestávám podivovat nad vznikem jistých scén z jistých knih, ve kterých vystupují šílení kloboučníci a bílí králíci.

Třetí londýnský report: Bzukot v betonovém úle

I přes veškerý stále přetrvávající pocit dětinskosti, musela jsem se letos na jaře smířit s tím znepokojujícím faktem, že jsem dokončila vysokou. A pak – bum, prásk – Londýn. Rozličné, povětšinou nepříliš plánované okolnosti zavály mě tam do jednoho menšího architektonického ateliéru. Čím dál víc o tom přemýšlím, přijde mi to celé jako nějaký velice klišé začátek nepříliš nápaditého románu: „…Po do končení školy odjíždí na stáž do Londýna, aby získala zkušenosti, osamostatnila se a poznala sama sebe…“ No nevadí. Nějaké to klišé sem tam neuškodí.

Každý všední den teď jezdím červeným Central Line na Holborn, přesednu tam na tmavě modrou Piccadilly a z podzemí se vynořím nedaleko nádraží King’s Cross. Tam je barák, který vypadá jako betonový hybrid včelího úlu a visutých zahrad královny Semiramis.

Druhý londýnský report: Čaroden

Když jsem byla v Londýně před dvěma lety, veřejnosti se zrovna nově otevřely harrypotterovské filmové ateliéry. V dětském až pubertálním věku mé nejmilejší knihy a filmy… Další bod už tak poněkud napěchovaného programu naší šestidenní dovolené spatřil světlo světa. Můj přítel Michael (alias Míša), který fantasy žánrem nebyl nikdy příliš zasažen, netvářil se tehdy zrovna nadšeně. K jeho velkému štěstí a k mé velké smůle byly lístky na prohlídku té horké potteří novinky beznadějně vyprodány několik týdnů dopředu. Po dvou letech jsem v Londýně zase. A tentokrát už jsem si Harryho filmový vesmír nenechala ujít.

Vzhledem k tomu, že tu jsem tentokrát s Bárou, která na Potterovi taky vyrostla, byl tím výsledný zážitek ještě umocněný. Nad cenou za lístky jsme se sice nejdřív lehce orosily, po prohlídce jsme se ale shodly na tom, že to byly dobře investované peníze. Na tenhle den budeme s nostalgicky patetickými výrazy vzpomínat ještě hodně, hodně dlouho. To proto, že jsme navštívily místo, kde se fantazie a realita prolínají. (Že bych začala psát reklamní slogany?)

První londýnský report

Domnívala jsem se, že Londýn znám. Neznám. To, co jsem tu zatím během těch několika krátkých návštěv poznala, byla jen jedna z jeho mnoha tváří. Je to tvář líbivá. Reprezentativní. Nalíčená. Jakmile ale člověk odloží turistický kabát, velmi rychle zjistí, že Londýn není jen město plyšových medvědů v bifítrovských uniformách, kde se kolem Big-Benu prohání Petr Pan a spolu s Mary Poppins předvádějí ve vzduchu perfektně secvičená akrobatická čísla.

Kvůli dvaceti kilům povolené váhy kufru do letadla jsem si s sebou nakonec vzala z domova jen jednu knížku (a šest párů bot, ale to je vedlejší). Gaimanovo Nikdykde tu najednou dostává úplně nový rozměr. Celý Londýn najednou dostává úplně nový rozměr.

Ještě jeden krátký, předlondýnský report

Až skoro do posledního týdne před deadlinem odevzdání všech papírů potřebných k získání stáže jsem si myslela, že se na podzim vypravím do Londýna jen já, sama samička. Nakonec to dopadlo tak, že tam spolu budeme samičky dvě.

Na poslední chvíli se totiž stáž v nejvíc-husto-přísno-cool městě podařilo získat i mojí nejlepší kamarádce Báře, se kterou jsme jedna ruka (asi jako Vinetou a Old Shatterhand, Kiara a Jinxie nebo Patty a Selma) a to už od prváku na střední. Samozřejmě se to neobešlo bez nějakých těch pubertálních projevů radosti. S Bárou jsme se spolu proboxovaly přes gympl, maturitu i všechny přijímačky, deskriptivy, státnice, bakalářky a diplomky.

Letenky už máme. To je fajn. Jen zatím ještě tak trochu vůbec nemáme tucha, kde v Londýně budeme bydlet :D Zřejmě to nakonec bude něco ve stylu „big-last-minute-surprise“.

Tak nám držte palce! Díky :)

Zatím ještě v Praze

Poslední dva týdny jsem kontrolovala svůj e-mail častěji než facebook. V mém případě je takové počínání obvyklé asi jako úplné zatmění slunce nebo dvouhlavá bílá velryba. Příchozí poštu jsem otevírala několikrát za hodinu, doma nebo v terénu, v mhd či za chůze. Tep i dech se mi zrychlily pokaždé, když se u ikony „Doručené“ zablýsklo provokativní číslíčko hlásící počet nepřečtených zpráv. Stránka se načítá… buch-buch… buch-buch… Mast proti vypadávání vlasů ani plastickou operaci penisu nepotřebuji, děkuji pěkně.

Po čtrnácti dnech čekání doprovázeném nervozitou bublající v žaludku jsem konečně (už po tisící) otevřela e-mailovou schránku a… byl tam. Vyplněný a podepsaný scan dokumentu, který je alfou omegou pro získání stáže.

Tak brzy nashle, milý Londýne.