Když jsem byla v Londýně před dvěma lety, veřejnosti
se zrovna nově otevřely harrypotterovské filmové ateliéry. V dětském až
pubertálním věku mé nejmilejší knihy a filmy… Další bod už tak poněkud
napěchovaného programu naší šestidenní dovolené spatřil světlo světa. Můj
přítel Michael (alias Míša), který fantasy žánrem nebyl nikdy příliš zasažen,
netvářil se tehdy zrovna nadšeně. K jeho velkému štěstí a k mé velké smůle
byly lístky na prohlídku té horké potteří novinky beznadějně vyprodány několik
týdnů dopředu. Po dvou letech jsem v Londýně zase. A tentokrát už jsem si
Harryho filmový vesmír nenechala ujít.
Vzhledem k tomu, že tu jsem tentokrát s Bárou,
která na Potterovi taky vyrostla, byl tím výsledný zážitek ještě umocněný. Nad
cenou za lístky jsme se sice nejdřív lehce orosily, po prohlídce jsme se ale
shodly na tom, že to byly dobře investované peníze. Na tenhle den budeme
s nostalgicky patetickými výrazy vzpomínat ještě hodně, hodně dlouho. To
proto, že jsme navštívily místo, kde se fantazie a realita prolínají. (Že bych začala
psát reklamní slogany?)
Seděly jsme u stolu ve Velké síni. Na vlastní zraky viděly
červeno-modro-žluto-zelené přesýpací bodovací hodiny. Navštívily jsme
nástupiště, díky kterému se děti chtějí učit zlomky. Co ještě? Tak třeba (jen
tak namátkou): hostinec u Děravého kotle, ložnice ve věži (včetně Ronových
fuseklí), kompletní Příčná ulice se všemi čarodějnými obchody propracovanými do
nejmenšího detailu, Dursleyovic typicky britská předměstská řadovka, přístěnek
pod chody (vždycky jsem se divila, že Vernona a Petunii někdo nenabonzoval
sociálce), Záchranný autobus, hipogryf Klofan, Luniny ředkvičkové náušnice… No nebudeme
to zbytečně protahovat. Bylo tam doslova a bez nadsázky všechno. Od
silikonových uší skřetích bankéřů až po obří detailní model celého Bradavického
hradu.
S Bárou jsme u každé „atrakce“ nešetřily hlasitými
projevy úžasu a opakovaně jsme blahořečily vynálezci Selfie fotografií. „No to
mě po***,“ pronesla jsem hlasitě, když jsme se dostaly až do místnosti, kterou
celou od podlahy po strop naplňoval výše zmíněný mega model Bradavic. „Výstižně
řečeno,“ ozvalo se vedle mě. „Pardon,“ zazubila jsem se rozpačitě. „Spoléhala
jsem se na to, že tu českým vulgarismům nebude nikdo rozumět.“ Ihned jsem
dotyčnému pánovi vrazila foťák a instruovala ho, jak mě má u hradu vyfotit (aby
byla vidět celá velká věž a taky ten orloj a most…).
Malý kelímek Máslového ležáku stál 2 libry a 30 pencí
(jak to, že se neplatilo galeonama?). S Bárou jsme si koupily jeden kelímek
dohromady v obavě, že bude onen slavný mok z hospody U Tří košťat nepoživatelnou
břečkou. Máslový a ještě k tomu ležák… už sama kombinace těch dvou slov
zní při nejmenším lehce podezřele. Po ochutnání jsme došly k závěru, že:
1) sice v tom bublavém máslově sladkém nápoji s krémovou pěnou a
silně zavádějícím názvem není ani kapka alkoholu 2) ale vlastně to ani tak moc
nevadí, protože nám i tak (překvapivě) dost chutná.
Potteří ateliéry nás vyplivly až po pěti hodinách. Odjížděly
jsme s dětinsky rozzářenými výrazy ve tvářích a s čokoládovými žábami
v taškách.
V příštím díle Londýnských reportů: Pravděpodobně
něco málo zážitků a dojmů z mé nové práce v archi-ateliéru a možná ještě
něco k tomu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentáře vítány