Čtvrtý londýnský report: Jeden měsíc za námi

Už jsme tu měsíc a je to na nás vidět. Nevím, co tu do toho jejich čaje přidávaj, každopádně se pomalu přestávám podivovat nad vznikem jistých scén z jistých knih, ve kterých vystupují šílení kloboučníci a bílí králíci.

Co se týče věcí jako nuda nebo volný čas, rozhodně si nemůžeme stěžovat na jejich přebytek. Londýnské metro je totiž černá díra, která čas požírá. Nevím, kam mizí, rozhodně ho ale v nějaké jeskyni hodně hluboko pod Londýnem musí být nashromážděná obří hromada. Člověk si řekne, že je normální strávit nějakou část dne v em-há-dé cestou do a z práce. V jednu chvíli je ale ráno, pak jedete sardinkovitě namačkaným, pomalu se posunujícím metrem, den v ateliéru taky většinou kamsi obdivuhodnou rychlostí zmizí, zase pár veselých klaustrofobních chvilek v metru zpátky domů a ráno celý proces od znova.

Ale to by mohlo vypadat, jakože si na život v Londýně stěžuju a fňukám kvůli nedostatku potřebné denní dávky flákání. Tak to ale vůbec není. Šupec a frmol v tomhle gigantickém, čajem, sušenkami a výfukovými plyny provoněném mraveništi je něco, nad čím jeden musí žasnout. Každé ráno a každý večer pozoruju v podzemce podivuhodně různorodé módní kreace na podivuhodně různorodých spolucestujících. Ať už si v Londýně vezmete na sebe elegantní kostýmek za několik set liber (a k němu zářivě oranžové botasky), teplákovou soupravu, nebo sestavu různorodě seskládaných svršků z popelnicového výprodeje, nikdo se nad tím nepozastaví. Konvence tu neexistují a o nikom si nemůžete být jisti, zda je to bezdomovec nebo nekonformní milionář. Zatímco někteří Londýňané už pomalu vytahují teplejší a podzimnímu počasí přiměřenější oblečení, jiní se ještě stále usilovně snaží udržet v britské metropoli léto a ven vyrážejí v kraťasech nebo šatičkách jak šitých na plážovou promenádu.

První měsíc bodovitě:

· Dva týdny hledaly jsme ubytování. Usilovně. A marně. Takové, které by se našim představám blížilo alespoň okrajově, nemohly jsme si dovolit kvůli nebetyčně vysokým sumám požadovaných za nájem. Pak tu samozřejmě bylo několik cenově ucházejících míst, ale sedm lidí na jednu koupelnu v mrňavém bytečku u rušné třídy ve čtvrti nasáklé mnoha neidentifikovatelnými „vůněmi“ jsme taky neskously. Nakonec to dopadlo tak, že nám bylo umožněno povýšit naše dočasné ubytování na ubytování trvalého rázu. Naše milá paní domácí se slitovala a svolila k tomu, že si nás nechá. Musíme si ji za to velmi hýčkat a oprašovat.

· Oprášila jsem také vztahy s jednou svou vzdálenější sestřenicí (alespoň myslím, že to je sestřenice, každopádně nějakým pokrevním, byť krkolomným způsobem přes moji babičku spřízněné jsme). Kat se narodila v Anglii, v Londýně strávila většinu života a česky umí jen jednu jedinou větu: „Omlouvám se, maminko, že jdu pozdě domů z hospody.“ Užitečné sdělení. Minulý týden nás vzala do Soho. Bylo to fajn. Dnes jsme šly pro změnu do kina na film Crimson Peak. Mě i Báru to poněkud zklamalo (přemíra krve a mrtvol začne po chvíli nudit). Kat byla nadšená a říkala, že na to asi půjde znovu.

· Byly jsme v Oxfordu. O tom víc v samostatném reportu (pravděpodobně příště).

· A taky v Národní galerii, Přírodovědeckém muzeu a Tate Modern - tam jsem byla s Míšou a shodli jsme se na tom, že modernímu umění asi fakt ani jeden z nás nerozumí (žebřík obmotaný dlouhými trsy modré plsti nebo skulptura na sebe navršených zlatých trubek dekorovaných duhovou teniskou… k tomu se zřejmě musí nějakým způsobem dospět).

· Do Báry se zamiloval papouch jejího šéfa.

Příště: (pravděpodobně) Oxfordský report