Dva měsíce v Londýně utekly
znepokojivě bleskovou rychlostí. Znepokojivě z toho důvodu, že i přes
stále trvající pocit začátečního rozkoukávání, jsem už v polovině celé
stáže. Na jednu stranu je to škoda, na stranu druhou se už docela těším domů. Londýn
je frajer mezi městy, moje milá zlatá Stověžatá mi ale už dost silně chybí. Pod
vlivem temného mediálního mračna nedávných událostí je mi navíc několikrát do
týdne kladeno na srdce, ať „na sebe hlavně dávám pozor, nechodím na akce, kde
je hodně lidí, metrem jezdím co nejméně, pokud možno mám být jen doma, ideálně
někde v protiatomovém bunkru…“ Ale to jen tak na okraj.