Dva měsíce v Londýně utekly
znepokojivě bleskovou rychlostí. Znepokojivě z toho důvodu, že i přes
stále trvající pocit začátečního rozkoukávání, jsem už v polovině celé
stáže. Na jednu stranu je to škoda, na stranu druhou se už docela těším domů. Londýn
je frajer mezi městy, moje milá zlatá Stověžatá mi ale už dost silně chybí. Pod
vlivem temného mediálního mračna nedávných událostí je mi navíc několikrát do
týdne kladeno na srdce, ať „na sebe hlavně dávám pozor, nechodím na akce, kde
je hodně lidí, metrem jezdím co nejméně, pokud možno mám být jen doma, ideálně
někde v protiatomovém bunkru…“ Ale to jen tak na okraj.
S Bárou jsme se díky jejímu šéfovi
dostaly na večírek jednoho interiérového studia, které na jihu Londýna nedávno
otevřelo svůj nový showroom. Pár cenových relací pro zajímavost: Malý gaučový
polštářek: 40 £ (1500 Kč), Dřevěné třínohé štokrle: 250 £ (9500 Kč) a tak dále.
Ocitly jsme se v bzučícím roji designérů, architektů a fotografů, které
víc než prezentace nové designové prodejny zajímalo víno a suši. Já a Bára jsme
v tomto ohledu sice nebyly výjimkou, interiérovou prodejnu jsme si ale
poctivě prohlédly, zhodnotily a odešly s dárkovými taškami. Největší zážitek
večera: obří plyšák.
Objevily jsme kopec zvaný Hampstead Heath.
Na košatém dubu tam seděl pán a hrál na píšťalku. Vyfotila jsem si ho. Zamával
mi a hrál dál. Potkaly jsme psa se svérázným účesem (byl-li to vůbec pes). Na
lavičce s exklusivním výhledem jsme si pak daly cider. Velice nenápadně,
protože konzumace alkoholických nápojů na veřejnosti je pochopitelně přísně
zakázána. Žádný bobík se ale z poza křoví naštěstí nevynořil a my tak
unikly trestu (pravděpodobně uvěznění v Toweru, či dokonce dekapitaci).
Co se práce týče, počáteční spokojenost
kupodivu stále neopadla. Šéf i kolega jsou oba velcí pohodáři, kdykoli ochotní
mi cokoli vysvětlit a objasnit. Taky tu na vlastní oči vidím, že člověk, který
vyjde s čerstvě upečeným titulem z naší fakulty, je a ještě dlouho
bude jen v jakémsi larválním stádiu, z něhož se plnohodnotný
architekt vyloupne až po letech praxe. S šéfem jsem spáchala rozhovor,
který byl následně otištěn v časopise ASB. Mám z toho neskromnou
radost. K přečtení zde.
Měla jsem rande. V Holandsku. Ve
čtvrtek po práci jsem vskočila do letadla, večer už jsme se s Míšou veselili
v jednom delftském jazzovém baru. Ty čtyři dny utekly rychle, protože jsme
během nich prakticky kontinuálně slavili naše třetí výročí :) Zpáteční let
z Amsterdamu do Londýna měl sice dvouhodinové zpoždění, kvůli kterému jsem
následně poněkud akrobatickým způsobem, za doprovodu mnoha nadávek, taktak
stihla poslední metro z Heathrow, špetka adrenalinu na závěr ale veskrze
pozitivní zážitek z výletu jen umocnila ;)
Nejčerstvější události
bodovitě:
· S Bárou jsme se odvážily
navštívit London Irish Centre a
vyzkoušely tam set dancing.
· Inspirovány návštěvou filmových
ateliérů WarnerBros (report zde), rozhodly jsme se absolvovat potterovský maraton. Poslední
z osmi čaro-filmů jsme zhlédly předevčírem a pochopitelně jsme závěr dost
silně ořvaly („Cože, Fred taky?“ „Achjo.“
„Bylo to vůbec v knížce??? Já už si to nepamatuju.“ „Ale Neville je
hustej…“).
· V Hyde Parku vyrostlo cosi
olbřímího, barevně zářícího, hlasitého. Říká se tomu Winter Wonderland a je to jakýsi hybrid mezi vánočním trhem a lunaparkem.
Je tam westernová vesnička a bavorská vesnička a ledové království a všechno se
točí, cinká a bliká. Je to tak šílený a gigantický kýč, že už to kýč skoro ani není.
Pojedly jsme extrémně mastný bratwurst s kyselým zelím a celý gurmánský
zážitek ještě korunovaly jakousi přeslazenou pestrobarevnou kokosovo-čokoládovou
záležitostí. Ať žije zdravá strava.
Momentálně nastává silný těšing na Zimní slunovrat a Vánoce. Téměř
všechny dárky (kupodivu) obstarány. A za dva týdny tradá domů („…do Prahy, do Podolí, do lékárny…“)!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentáře vítány