Třetí londýnský report: Bzukot v betonovém úle

I přes veškerý stále přetrvávající pocit dětinskosti, musela jsem se letos na jaře smířit s tím znepokojujícím faktem, že jsem dokončila vysokou. A pak – bum, prásk – Londýn. Rozličné, povětšinou nepříliš plánované okolnosti zavály mě tam do jednoho menšího architektonického ateliéru. Čím dál víc o tom přemýšlím, přijde mi to celé jako nějaký velice klišé začátek nepříliš nápaditého románu: „…Po do končení školy odjíždí na stáž do Londýna, aby získala zkušenosti, osamostatnila se a poznala sama sebe…“ No nevadí. Nějaké to klišé sem tam neuškodí.

Každý všední den teď jezdím červeným Central Line na Holborn, přesednu tam na tmavě modrou Piccadilly a z podzemí se vynořím nedaleko nádraží King’s Cross. Tam je barák, který vypadá jako betonový hybrid včelího úlu a visutých zahrad královny Semiramis.


Vejdu vchodem číslo tři, vyběhnu do druhého patra (tam to zase pro změnu vypadá tak trochu jako nějaká kulisa z Pána prstenů). Nakonec vejdu do dveří číslo xxx a jsem v cíli.

Náš ateliér rozhodně není žádná obří open office, ale klaustrofobii tam člověk taky nedostane. Vysoký strop, ze kterého ležérním způsobem visí žárovky, stěny obložené knihami o architektuře a designu, papíry, skicy, balzové modely projektů (včetně netopýřího hnízdiště).

Jsme tam tři architekti, dva grafici a jeden fotograf. Na dveřích záchodu visí cedulka, která hlásá: „ACHTUNG – Sie verlassen jetzt West-Berlin“ (???). Prostředí pohodové, tvůrčí a velice friendly. Co jiného taky čekat od firmy, kterou vlastní architekt jménem Friend?

Můj šéf, Mr. Friend (menší, drobný, vousatý, prošedlý chlapík, který si občas zapomene uvnitř ateliéru sundat kulicha) rozhodně nepatří k architektům, kteří nosí svůj tvůrčí nos vystrčený příliš nahoru. Bohudík. Specializuje se spíš na projekty menšího měřítka (také bohudík), které jsou ale o to vymazlenější. Navíc má kočku a psa a čte fantasy literaturu (včetně Gaimana). Včera, když už se pomalu blížila šestá, nasadil Friend potemněle hluboký hlas a pronesl: „Winter is Comming… Let’s go home.“

Několik prvních dní v nové práci strávených, připadala jsem si tak trochu jako člověk s diplomem z pomocné školy. Postupně se ale otrkávám a pronikám do netušených architektonických tajů. Zatím u mě ještě stále trvá alenkovitý pocit těsně po propadnutí králičí norou. Míněno ovšem jen v tom nejlepším možném slova smyslu.

Málem bych zapomněla zmínit taky Báru a její práci. Každá totiž chodíme do jiného archi-ateliéru. Jeden severně, druhý jižně od Temže. Bára zatím hlásí jen spokojenost. Její šéf je Ital. Má ateliér přímo ve svém bytě, který sdílí se svým papouškem a taky se svým přítelem. Taková moderní rodinka.

Oba naše ateliéry mají společnou jednu věc – vnitřní teplotu. Která se ale podobá spíše teplotě vnější. Britové jsou nechutně otužilý národ. Na přetopování si tu rozhodně nepotrpí. Někteří (a není jich málo) chodí venku ještě v tuhle roční dobu jen v tričku a letních botách, bez náznaku husí kůže. Zatímco já a Bára tetelíme se nabalené ve svetrech, bundách a šálách, které nesundáváme ani uvnitř. Jiný kraj, jiný mrav. A jiná regulace tělesného tepla.

Nepracovní londýnské dění:

Minulý víkend, přiletěla za mnou z Holandska kudrnatá návštěva. Konala se romantika jak sviňa! Hned první večer přichomýtli jsme se s Michaelem alias Míšou k Brazilskému baru s živou hudbou, kde jsme si (mimo jiné) zatancovali i českou polku – echt multi-kulti, velice vskutku. Muffiny v Kensington Gardens s efektní kulisou už lehce zlatících se stromů. Drze roztomilé/roztomile drzé veverky. Všude.

A taky spontánně navštívené kino. Ten film se jmenoval Legend a byl o dvou bratrech - gangsterech, kteří se v šedesátých letech stali pány londýnských klubů a rozličných nočních podniků. Bezvadný, až na to, že jsme museli odejít asi deset minut před koncem z důvodu chytání posledního metra. Nevadí, dokoukáme to někde jinde a někdy jindy.

Příště: Londýnský report číslo 4.