Ještě jeden bonusový report: Procestovaný rok

Můj poslední semestr na vysoké probíhal nejen ve znamení diplomky, ale také lehce iritující nejistoty. Uvědomila jsem si totiž jednu věc, která je sice více než zjevná, ovšem dokud je člověk součástí celé té gigantické vzdělávací mašinérie, tak si ji není schopen příliš realisticky představit. Jde o tohle: Když nastupujete na základku je vám šest. Když se vám konečně podaří urvat vysokoškolský diplom, je vám něco kolem pětadvaceti (v některých případech i o něco víc). To je plus minus dvacet let. Většina vašeho dosavadního života.

Osmý = poslední londýnský report: Letištní rozjímání

Půl roku po návratu z mé londýnské stáže jsem si uvědomila, že jsem poslední report sice napsala už dávno, ovšem tak trochu jsem ho tehdy zapomněla dát na web. Omlouvám se a činím nápravu.

31. 1. 2016

Plánovala jsem si, že až budu čekat na svůj let z Londýna do Prahy, využiju čas na letišti velice stylově a sice tak, že vytasím svůj milý notebook a pohroužím se do psaní posledního londýnského reportu. Sedím pod informační tabulí ve společnosti skupinky dětí nahlas komentujících požitek z konzumace čokoládových čipsů, jejich diskuze doprovázená hlasitým křupáním je jen občas přerušena tónem „tudutum“ a následným informačním sdělením vyzývajícím pana toho a toho, aby se dostavil tam a tam, jinak prošvihne let. Celou zvukovou kulisu dotváří ubrebenťený polský pár, který se usadil na sedačkách hned vedle mě. Postupně zjišťuju, že letiště není tím nejideálnějším místem pro tvorbu textu jakéhokoli druhu.

Sedmý londýnský report: Zmrzlinové město

 Vánoce byly senzační. A kupodivu to nemyslím ani trochu ironicky, přestože mi ihned po příletu do Prahy (přesně o Zimním slunovratu) vypukla angína. Náš rodinný pan doktor mě ale nějakým záhadně zázračným šamanistickým způsobem začaroval tak, že jsem se během čtyřiadvaceti hodin dala víceméně dohromady a na Štědrý den jsem už mohla skoro tančit na stole. Všichni moji blízcí obdrželi vánoční dárky obstarané povětšinou na rozličných londýnských trzích. Nezapomněla jsem ani na naše čtyřnožce.

Šestý londýnský report: Podivuhodný kopec a další příběhy

Dva měsíce v Londýně utekly znepokojivě bleskovou rychlostí. Znepokojivě z toho důvodu, že i přes stále trvající pocit začátečního rozkoukávání, jsem už v polovině celé stáže. Na jednu stranu je to škoda, na stranu druhou se už docela těším domů. Londýn je frajer mezi městy, moje milá zlatá Stověžatá mi ale už dost silně chybí. Pod vlivem temného mediálního mračna nedávných událostí je mi navíc několikrát do týdne kladeno na srdce, ať „na sebe hlavně dávám pozor, nechodím na akce, kde je hodně lidí, metrem jezdím co nejméně, pokud možno mám být jen doma, ideálně někde v protiatomovém bunkru…“ Ale to jen tak na okraj.

Pátý londýnský report: O dýních a lidech

Slibovala jsem oxfordský report, kvůli nastalé a vůkol panující dýňové atmosféře se ale oxfordské téma odkládá na neurčito. Pohani si rvou vlasy, zaslechnou-li někoho, jak przní jeden z jejich největších svátků pro ně potupným názvem Halloween. Samhain zkrátka dostal nové jméno i nový černo-oranžový outfit a stal se dobrou příležitostí pro opití se v kostýmu piráta nebo zombie. Nakonec… proč ne?

Čtvrtý londýnský report: Jeden měsíc za námi

Už jsme tu měsíc a je to na nás vidět. Nevím, co tu do toho jejich čaje přidávaj, každopádně se pomalu přestávám podivovat nad vznikem jistých scén z jistých knih, ve kterých vystupují šílení kloboučníci a bílí králíci.

Třetí londýnský report: Bzukot v betonovém úle

I přes veškerý stále přetrvávající pocit dětinskosti, musela jsem se letos na jaře smířit s tím znepokojujícím faktem, že jsem dokončila vysokou. A pak – bum, prásk – Londýn. Rozličné, povětšinou nepříliš plánované okolnosti zavály mě tam do jednoho menšího architektonického ateliéru. Čím dál víc o tom přemýšlím, přijde mi to celé jako nějaký velice klišé začátek nepříliš nápaditého románu: „…Po do končení školy odjíždí na stáž do Londýna, aby získala zkušenosti, osamostatnila se a poznala sama sebe…“ No nevadí. Nějaké to klišé sem tam neuškodí.

Každý všední den teď jezdím červeným Central Line na Holborn, přesednu tam na tmavě modrou Piccadilly a z podzemí se vynořím nedaleko nádraží King’s Cross. Tam je barák, který vypadá jako betonový hybrid včelího úlu a visutých zahrad královny Semiramis.