Čtvrtý londýnský report: Jeden měsíc za námi

Už jsme tu měsíc a je to na nás vidět. Nevím, co tu do toho jejich čaje přidávaj, každopádně se pomalu přestávám podivovat nad vznikem jistých scén z jistých knih, ve kterých vystupují šílení kloboučníci a bílí králíci.

Třetí londýnský report: Bzukot v betonovém úle

I přes veškerý stále přetrvávající pocit dětinskosti, musela jsem se letos na jaře smířit s tím znepokojujícím faktem, že jsem dokončila vysokou. A pak – bum, prásk – Londýn. Rozličné, povětšinou nepříliš plánované okolnosti zavály mě tam do jednoho menšího architektonického ateliéru. Čím dál víc o tom přemýšlím, přijde mi to celé jako nějaký velice klišé začátek nepříliš nápaditého románu: „…Po do končení školy odjíždí na stáž do Londýna, aby získala zkušenosti, osamostatnila se a poznala sama sebe…“ No nevadí. Nějaké to klišé sem tam neuškodí.

Každý všední den teď jezdím červeným Central Line na Holborn, přesednu tam na tmavě modrou Piccadilly a z podzemí se vynořím nedaleko nádraží King’s Cross. Tam je barák, který vypadá jako betonový hybrid včelího úlu a visutých zahrad královny Semiramis.

Druhý londýnský report: Čaroden

Když jsem byla v Londýně před dvěma lety, veřejnosti se zrovna nově otevřely harrypotterovské filmové ateliéry. V dětském až pubertálním věku mé nejmilejší knihy a filmy… Další bod už tak poněkud napěchovaného programu naší šestidenní dovolené spatřil světlo světa. Můj přítel Michael (alias Míša), který fantasy žánrem nebyl nikdy příliš zasažen, netvářil se tehdy zrovna nadšeně. K jeho velkému štěstí a k mé velké smůle byly lístky na prohlídku té horké potteří novinky beznadějně vyprodány několik týdnů dopředu. Po dvou letech jsem v Londýně zase. A tentokrát už jsem si Harryho filmový vesmír nenechala ujít.

Vzhledem k tomu, že tu jsem tentokrát s Bárou, která na Potterovi taky vyrostla, byl tím výsledný zážitek ještě umocněný. Nad cenou za lístky jsme se sice nejdřív lehce orosily, po prohlídce jsme se ale shodly na tom, že to byly dobře investované peníze. Na tenhle den budeme s nostalgicky patetickými výrazy vzpomínat ještě hodně, hodně dlouho. To proto, že jsme navštívily místo, kde se fantazie a realita prolínají. (Že bych začala psát reklamní slogany?)