Slibovala jsem oxfordský report, kvůli nastalé a vůkol
panující dýňové atmosféře se ale oxfordské téma odkládá na neurčito. Pohani si
rvou vlasy, zaslechnou-li někoho, jak przní jeden z jejich největších svátků
pro ně potupným názvem Halloween. Samhain zkrátka dostal nové jméno i nový černo-oranžový
outfit a stal se dobrou příležitostí pro opití se v kostýmu piráta nebo
zombie. Nakonec… proč ne?
Bára se někde doslechla o chystané halloweenské párty
v nově otevřeném klubu někde v centru.
Já: Ani náhodou. Banda magorů v debilních kostýmech.
Předražený pití. Po práci jsem mrtvá. Navíc ve čtvrtek?!
Bára: Jo, pudem. Bude sranda.
Já: Omg…
Pak jsme ale jednoho večera cestou ze supermarketového
lovu potravin šly kolem výlohy jednoho secondhandu a já se zamilovala. Byl tam.
Nádherný, černý, s širokou krempou, zdobený efektními cáry průsvitné
látky. Nejstylovější čarodějnický klobouk, co jsem kdy viděla. McGonagallová
hadr. Prohlásila jsem, že ho chci a že na tu party jdeme. Problém ale nastal ve
chvíli, kdy jsem vzala za kliku. Sekáč byl zavřený a na cedulce stálo, že se na
své zákazníky těší každý všední den od devíti ráno do pěti odpoledne. Před
devátou jsem už ale na cestě do práce a v pět odpoledne jsem ještě
v práci. Chodila jsem kolem té výlohy asi tři dny, nakonec jsem se
odhodlala, vyrazila jsem do práce o fous později a v devět ráno jsem
vcházela do secondhandu.
„Kolik chcete za ten klobouk ve výloze?“ zeptala jsem se
prodavačky a užuž jsem natěšeně vytahovala peněženku.
„Není na prodej,“ zněla zdrcující odpověď. „Je to
dekorace. Vystavujeme ho tu před Halloweenem každý rok.“
Nakonec jsme si já i Bára koupily každá jeden přehnanou
trvanlivostí neoplývající, made-in-china
klobouk po dvou librách v pákistánské večerce a bylo vymalováno. Vzhledem
k tomu, že se ona párty konala dva dny před skutečným
Samhainem/Halloweenem, vzbuzovaly jsme v metru u spolucestujících lehké úsměvy.
Nekonformita ale Londýnem vládne, takže jsme si s tím nedělaly vrásky.
Hned po příchodu do klubu jsme si vyslechly nejednu
pochvalu našeho kreativně pojatého líčení i kostýmů a čím hlouběji jsme se
nořily do našich sklenic s předraženými drinky, tím víc se nám mezi
umělými pavučinami, plastovými pavouky, fosforeskujícími kostlivci a trsajícími
příšerami líbilo. Kupodivu jsme tam ve společnosti všech těch mrtvých nevěst,
upírů, skřetů, zombie a mumií byly jediné dvě čarodějnice. DJ měl v kus, muzika
fajn a celková trsací atmosféra taky. Ona má nakonec i ta komercí nasáklá
mutace původního Samhainu něco do sebe.
Z párty v plném proudu jsme bohužel musely
odejít nedlouho po půlnoci kvůli chytání posledního metra. Nastoupily jsme do
předem vytipovaného spoje: Picadilly Line – Central Line. Užívaly jsme si další
úsměvy vrhané připitými spolucestujícími našimi směry. Vše v pořádku. Až
do chvíle, kdy jsem vykřikla: „Ješiš,
my přejely!“ Vyběhly jsme ven, naskočily do vlaku opačným směrem a vrátily se o
tu jednu stanici zpátky, která je ovšem zásadní, snažíte-li se chytit úplně
poslední metro. Běžely jsme tak rychle, jak nám to špičaté klobouky a vysoké
podpatky dovolovaly. Chodba sem, chodba tam, schody nahoru, schody dolů, duše
na pokraji vypuštění… Nakonec se nám podařilo velice elegantním stylem vskočit
do vytouženého vlaku a domů se dostat tak, jak bylo původně v plánu.
Podzim Londýnu sluší
Stejně tak, jako sluší různým lidem různé oblečení, i jednotlivá
města vypadají nejlépe každé v jiné roční době. Praha se například (dle mého
názoru) nejlépe vyjímá oblečená do jara. Nazývejte to třeba kýčem, ale na
pohled na Hradčany přes bíle rozkvetlý Petřín nic nemá.
Londýn je zase přímo stvořený pro fešný podzimní kabát. Nikdy
jsem se příliš nevyžívala v popisu malebných rudo-zlatých barev listů
vůkol vířících. V podzimním Londýně se tomu ale člověk zkrátka neubrání.
Jako kdyby si tohle roční období vymyslel autor viktoriánského hororu se
smyslem pro romantiku okořeněnou špetkou britského humoru.
Dýně bez svíčky
Párty byla halloweenská a byla ve čtvrtek. Skutečný Samhain ale vyšel
na sobotu, takže byl přes den čas na kochání se výše zmíněnou podzimní barevností
v parku a taky srandovními kostýmy dětí vyrážejících na koledu. Vydlabaly a
vyřezaly jsme dýni. Pak na světlo vyšel ten nepříjemný fakt, že jaksi nemáme
žádnou, ani maličkou svíčku. Narazily jsme tedy Pumpkin Jackovi jeden
z našich špičatých klobouků, posadily ho nerozsvíceného za okno a upekly
si dýňové brambory a koláč. A večer pak pro doladění atmosféry na absintu a
opiu ujíždějící Johny Depp ve filmu From Hell.
Ochutnala jsem v Londýně pestrobarevně komerční Halloween i podzimně magický Samhain. Takže spokojenost na všech frontách.
Příště: Šestý londýnský report (témata už radši předem hlásit nebudu a nechám je vykrystalizovat samovolně).
tady mě to baví :))
OdpovědětVymazat