Kromě Báry patří do kruhu mých nejlepších, nejbližších a
nejvěrnějších přítelkyň ještě Dana a Zuzel. Všechny čtyři nás zpracovala, rozžvýkala
a letos na jaře konečně vyplivla Fakulta architektury. To nás (kromě mnoha
dalších aspektů) spojuje. Proto jsem se celou tu dobu strávenou v Londýně silně
těšila na naše vánoční setkání. A jako pokaždé, když se sejdeme v plném
počtu, vytryskne v plné síle veškerá naše infantilnost, kterou se nám
jindy daří alespoň částečně skrývat.
Během pražských Vánoc jsem navštívila kinematograf. Dvakrát.
Nejdřív Hunger Games (****), poté Star Wars (*****!!!). Ještě teď se tetelím
nadšením a blahem.
Silvestr: nejlepší v historii. Stráven U Zelených kamen, což je mikrohospůdka situovaná jen co by kamenem dohodil od Hradu.
Velice mnoho alkoholu v nepříliš optimálních kombinacích, vzpomínky
mlhavé. S naprostou jistotou vím jen to, že přesně o půlnoci, když jsme se
vyběhli podívat na ohňostroj nad Petřínem, začalo sněžit.
Po návratu do Londýna jsem se sešla s jedním svým známým,
spisovatelem (tím, který nechce být zmiňován). Když jsme se před třemi měsíci viděli
naposledy (v čínské čtvrti, v čínské restauraci, u čínského jídla), skromně
se pochlubil, že mu zrovna vyšla nová knížka. Teď jsme se potkali v kavárně
v suterénu National Portrait Gallery, odkud jsme se ovšem kvůli
nebetyčnému kraválu a davům čajechtivých hostů poměrně rychle přesunuli o patro
výš, do klidných sálů plných zamračených portrétů britských monarchů. Když jsem
se mého známého zeptala, jak se daří jeho na podzim vyšlé knížce, odpověděl, že
docela dobře. A že si díky této své poslední literární ratolesti udělá v lednu
takový menší výlet. Na Bali. Takhle se to dělá, milé literárně ambiciózní děti.
Naše paní domácí (přesto, že se to nesmí) krmí ptactvo.
Každé ráno se mi naskytne pohled z okna ložnice na opeřence netrpělivě
očekávající svůj snídaňový raut.
Byly jsme se podívat na nultý poledník v Greenwich
(nejsme si ovšem jisté, jestli ta nenápadná čára na zemi byl skutečně on).
Minulý víkend jsme se na chvíli vytrhly z ruchu
velkoměsta a vyrazily jsme na jih, k moři. Konkrétně do města zvaného
Brighton. V létě je to místo plné lidí, akce a bujarých pařeb.
V zimně se tu po pláži prochází několik málo melancholicky laděných
jedinců, z oprýskaného stánku s Fish and Chips vane mastně slaný odér
a většina atrakcí na zábavním molu se v tuto dobu opravuje. Z vyhlídkového
kola dokonce sundali kabinky. Když jsme s Bárou v deset hodin
dopoledne vtrhly jako první návštěvníci do místního orientálního zámečku a
dožadovaly se prohlídky, vyměnila si pokladní nechápavé výrazy s hlídačem
a zeptala se ho udiveně: „What’s the time?“ Což v překladu znamenalo: „V tuhle
roční dobu přece chodí na prohlídku zámečku jen pár cvoků a ještě nikdy ne
takhle brzy!“
Indický palác a čínské opiové doupě spolu během jednoho
velmi divokého čajového dýchánku zplodili dítě. A tím byl právě brightonský
orientální zámeček. Snobsky intelektuální názor většiny architektonické
populace by na tuto stavbu pravděpodobně nalepil štítek s označením kýč. Nemůžu
si pomoct, mě se tam líbilo. Zvlášť nad tou záplavou draků všemožných barev,
tvarů a velikostí jsem se rozplývala. Celé to tam na mě působilo jako kulisa
z nějakého mírně naivního, nicméně vizuálně pěkně pojatého fantasy filmu.
Takže zážitek ryze pozitivní
Brighton je zmrzlinové město. I v zimně tam na vás
číhá zmrzlina na každém rohu. Zapluly jsme do cukrárny, kterou turistický bedekr
označuje jako jednu z nejlepších ve městě. Nakonec jsme té paperbackové
knížečce musely dát zapravdu. Vůbec poprvé jsem ochutnala zmrzlinu
s příchutí gin-tonic, která byla v kombinaci s jahodovou naprosto
epesní. Kupodivu nám po opuštění cukrárny, přestože se venkovní teplota držela
těsně kolem nuly a každá z nás v sobě měla nemalou zmrzlinovou porci,
nebyla vůbec zima.
 |
 |
| Vliv Brightonu na Báru |
 |
| Vafle z telebudek |
Příště (ač tomu sama skoro nemůžu uvěřit): Poslední
londýnský report.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komentáře vítány