Ještě jeden bonusový report: Procestovaný rok

Můj poslední semestr na vysoké probíhal nejen ve znamení diplomky, ale také lehce iritující nejistoty. Uvědomila jsem si totiž jednu věc, která je sice více než zjevná, ovšem dokud je člověk součástí celé té gigantické vzdělávací mašinérie, tak si ji není schopen příliš realisticky představit. Jde o tohle: Když nastupujete na základku je vám šest. Když se vám konečně podaří urvat vysokoškolský diplom, je vám něco kolem pětadvaceti (v některých případech i o něco víc). To je plus minus dvacet let. Většina vašeho dosavadního života.

Až doposud pro mě byla většina podstatných záležitostí víceméně nalajnovaná vždy na několik let dopředu a s předpokladem zvládnutí potřebných otravností v podobě několika náročnějších, byť ne nepřekonatelných zkoušek (ať už šlo o přijímačky, maturitu, státnice atakdále) jsem mohla být celkem v klidu co se zásadního životního dění a vývoje týče.

Jak se ale pomalu blížil konec mé anabáze rozbouřenými vodami českého vzdělávacího systému a na obzoru se mihotavě blýskal titul Ing. arch., o který jsem se tolik let snažila, začalo mi být mírně nevolno. S mořskou nemocí ani s nedostatkem spánku během finišování diplomního projektu to ovšem nemělo nic společného.

Co bude pak, až vylezu na břeh? Představa nástupu do jednoho z českých architektonických ateliérů se mi začínala čím dál víc příčit. Během školy jsem nějakou dobu pracovala ve dvou různých ateliérech a rozhodně to ani v jednom případě nebyla práce, ze které bych měla radost a kam bych se nějak přehnaně moc těšila. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že po škole znovu zalezu do některé z kanceláří, kde budu od rána do noci rýsovat výkresy a lepit modely z kartonu. Bez vyhlídky na nějakou zajímavější budoucnost se můj žaludek smrštil do velikosti rozinky, což nebylo dobré znamení.

Pak mi došlo, že jediné, co se dá v této situaci dělat, je nějaká dobrodružně spontánní bláznivina, která (alespoň dle nejednoho příběhu fantasy a sci-fi literatury) vyřeší většinu na první pohled bezvýchodných situací. Architekturu jsem zahodit nechtěla, bylo ale bezpodmínečně nutné, aby se tahle disciplína nestala alfou omegou mého osobního vesmíru. Chtěla jsem psát. A chtěla jsem cestovat. Tak nějak jsem ovšem tušila, že pokud ihned po škole nastoupím do tuzemského architektonického kanclu, už nikdy se k tomu, co si doopravdy přeju, nevykopu.

Tak trochu podvědomě jsem si v rámci pudu sebezáchovy začala usilovně přát, aby nějaká neviditelná ruka přehodila výhybku předpokládané trajektorie mých životních kolejí. A přání jsou tu od toho, aby se plnila. Vesmír je kámoš. Díky souhře všemožných nepříliš pravděpodobných událostí jsem byla na konci loňského srpna katapultována pryč z rodné hroudy a tak začalo mé roční cestovně-architektonicky-psavé dobrodružství.

Zastávka první: HOLANDSKO (srpen 2015)

Dovolená na konci posledních letních prázdnin ve znamení sýra, dřeváků a větrných mlýnů. Převážně město Delft, ale taky Amsterdam a další místa. Holandsko je země ovcemi spásaná a velice placatá. Tak placatá, že jediný kopec je ten, po kterém vystoupáte nahoru (!) k moři.

Zastávka druhá: LONDÝN (září 2015 – listopad 2015, celkově vzato září 2015 – leden 2016)

Vhozena do víru hlavní britské metropole. Nová práce (jo, v architektonickém ateliéru, ovšem v o dost jiném, než na jaké jsem byla zvyklá z Prahy), shánění bydlení, přežívání od výplaty k výplatě… ale taky psaní nové knihy, obří veverky a objevování fůry úžasně inspirativních míst a zákoutí. A hlavně… Potterovské filmové ateliéry ( ! ! ! ) Podrobněji o mém londýnském dobrodružství rozepsáno v předchozích článcích tohoto blogu. 

Zastávka třetí: HOLANDSKO podruhé (listopad 2015)

S mým drahým polovičkem (neexistuje… píšu polovička v závorce muž) jsme se skoro na půl roku rozutekli každý do jiné země, abychom si doplnili své architektonické i životní zkušenosti a taky si tak trochu vyzkoušeli, jestli to bez sebe takovou dobu zvládneme. Zvládli.

Na konci září byl M. za mnou v Londýně, na konci listopadu se odehrála druhá návštěva, tentokrát výročně oslavovací. Po práci jsem vskočila do letadla, večer už jsme se s M. veselili v delftském jazzovém baru. Ty čtyři dny utekly rychle, protože jsme během nich prakticky kontinuálně slavili naše třetí výročí. Zpáteční let z Amsterdamu do Londýna měl sice dvouhodinové zpoždění, kvůli kterému jsem následně poněkud akrobatickým způsobem, za doprovodu mnoha nadávek, taktak stihla poslední metro z Heathrow, špetka adrenalinu na závěr ale veskrze pozitivní zážitek z výletu jen umocnila ;)

Zastávka čtvrtá: znovu LONDÝN (prosinec 2015)

Víceméně viz Zastávka druhá s jednou přidanou hodnotou navíc. Pro jeden český architektonický časopis jsem napsala článek – rozhovor s mým londýnským architektonickým šéfem (k přečtení zde). O několik týdnů později mi byla od téhož architektonického časopisu nabídnuta možnost nastoupit po návratu ze stáže v jejich redakci. Okamžitě mi bylo jasné, že právě to je práce pro mě jak stvořená. Psaní a architektura v jednom. Dream job. Paradoxem je, že pokud bych se nevydala do zahraničí dělat architekturu v tom pravém rýsovacím slova smyslu, nikdy bych onen článek nenapsala a následně nezískala místo v archi časáku.

Zastávka pátá: PRAHA sváteční (prosinec 2015/leden 2016)

Na návštěvě doma. Kromě slunovratně-vánoční idylky a legračně načasované malé angíny, kterou jsem si přivezla z Londýna, odehrál se i osobní pohovor v redakci výše zmíněného časopisu. Přišla jsem tam pobledlá, chrchlající a s teplotou. I přesto (nebo možná právě proto) jsem tu práci získala.

Zastávka šestá: LONDÝN potřetí (leden 2015)

Poslední měsíc stáže, ještě několik výletů po okolí a loučení s městem nasáklým vůněmi čaje, sušenek a benzínu.

Zastávka sedmá: BUDAPEŠŤ (únor 2016)

V rámci akutního záchvatu spontaneity jsem se rozhodla využít nečekané možnosti navštívit Izrael. Letělo se ale z Maďarska. Po návratu z Londýna jsem se tedy v Praze ohřála jen tři dny (za doprovodu mírně nesouhlasných, byť rezignovaných pohledů rodičů a prarodičů). Pak už jsme s M. seděli ve žlutém autobuse Student Agency, který uháněl směrem k Budapešti. Ani jeden z nás tam ještě nebyl, takže jsme vyrazili čtyři dny před mým odletem, abychom mohli společně prozkoumat město často přirovnávané k Praze. Budapešť se našemu hlavnímu městu opravdu v mnoha rysech podobá (řekou, mosty, výrazným kopcovitým panoramatem). Určitě tu ale nemůžeme mluvit o dvojčeti Prahy. Spíše o její ne tolik hezké a o něco mohutnější, i přesto celkem přitažlivé sestře.

Zastávka osmá: IZRAEL (únor 2016)

Pokud bych předtím neabsolvovala své Londýnské dobrodružství, zřejmě bych se k cestě do Izraele neodhodlala. Teď jsem ale před sebou měla úžasně výhodnou a znovu neopakovatelnou možnost se do téhle země podívat a já ji nenechala uplavat.
„A to ses nebála jet tam zrovna v tuhle dobu?“ ptalo se mě několik lidí.
V Izraeli se „něco“ dělo, děje a bude dít pořád. Pokud bych čekala do doby, až bude tahle země stoprocentně bezpečná, nepodívala bych se tam nikdy. Momentálně je, zdá se, mnohem riskantnější vyskytovat se v některých západně evropských zemích…

Izrael je jiný vesmír. Doslova. Nikdy jsem nenavštívila zemi tak úžasně pestrou a to ve všech směrech. Vzduch tam voní po pomerančích. Architektura starobylá i ultramoderní. Velbloudi se usmívaj. Inspirace na každém kroku.

Izraelsko-syrská hranice

Haifa

Jeruzalém, Zeď nářků

Mrtvé moře fakt nadnáší. Hodně.

Tel Aviv

Zastávka devátá: PRAHA finálně návratová (od konce února 2016)

Nové bydlení. Nová práce. Nové dobrodružství :)

Zastávka desátá: FRANKFURT (březen 2016)

Už po prvním měsíci stráveném v redakci byla jsem vyslána na svou první zahraniční služebku (panika, panika…). Konkrétně se jednalo o veletrh Light and Building prezentující stylově designové osvětlení všeho druhu. Ve Frankfurtu jsem zatím byla jen jednou – když mi asi před osmi lety uletěl návazný spoj do Edinburghu, musela jsem strávit noc na lavičkách v letištní hale. Tentokrát jsem nocovala na Frankfurtském letišti záměrně, už ne na lavičkách ale v místním hotelu.

Zastávka jedenáctá: BENÁTKY (květen 2016)

Druhá zahraniční služebka a architektonické orgie benátského Bienále. Hurá :) ! Někdo mi kdysi říkal, že Benátky jsou přecpané turisty a hrozně to z místních kanálů smrdí. Není to pravda. Alespoň v květnu ne. Benátky jsou po všech stránkách opravdu tak kouzelné, jak je znáte z fotek a filmů. A žádný nevábný odér jsem tam nepozorovala.

Zastávka dvanáctá: MALTA (červenec/srpen 2016)

„Žádá-li nachlazený člověk letenku na Maltu,“ varuje Jára Cimrman, „může se mu stát, že přistane na Baltu. Což ho jistě depotěší…“ Při kupování letenek ani jeden z nás naštěstí rýmou netrpěl a s M. jsme tudíž přistáli na správném místě. Z dovolené jsem zpátky teprve pár dní a můj nos si ještě živě vybavuje vůni moře, pečeného králíka a opuncií. Prťavý ostrovní stát, křižovatka vlivů pohanů, Římanů, Itálie, Británie a orientu. Další inspirace, další zážitky. Tím nejsilnějším a nejnečekanějším byla asi soukromá prohlídka budovy nového maltského parlamentu od architekta Renza Piana, kterou jsme spolu s M. absolvovali díky kouzelné moci mé presskarty. A samozřejmě nesmím zapomenout na několik nových kousků, které přibyly do mé sbírky návštěv filmových míst. Tentokrát ve znamení Hry o trůny.

Letos na jaře jsem viděla film a přečetla knihu Jíst, meditovat, milovat od Elisabeth Gilbert. Mám dojem, že to byl správně načasovaný příběh...

Shrnutí procestovaného roku (srpen 2015 – srpen 2016)

Navštívených zemí: 7

V letadle: 15 krát (bezpečnostní pokyny už umím nazpaměť)

Zážitků: hodně
Zásadní zjištění: Až během roku stráveném trajdáním všude možně jsem si naplno uvědomila, že mě cestování tak moc baví jen z toho důvodu, že se můžu vždycky zase vrátit domů, do Prahy.
("...do Podolí, do lékárny... do prdele, to mi bylo smutno!")

Díky všem, kteří mi během mého dobrodružného roku drželi palce.